Mládí a kariéra v armádě

Narodil se ve městě Ajaccio na Korsice jako syn šlechtice Carla Bonaparta a jeho ženy Letizie Ramolinové. Studoval na vojenské škole v Brienne-le-Chateau a posléze na elitní École Militaire v Paříži. Před propuknutím francouzské revoluce sloužil ve Valence a Auxonne, po revoluci se vrací na Korsiku, kde spolu soupeří tři frakce (royalisté, revolucionáři a korsičtí nacionalisté). Bonaparte podporoval revolucionáře a získal si pozici podplukovníka dobrovolníků bojujících na jejich straně, po vygradování konfliktu se silnější stranou nacionalistů a jejich vůdcem Pasqualem Paolim ale musel z Korsiky uprchnout (červen 1793).

Napoleon se stal dělostřeleckým důstojníkem revoluční armády a účastnil se obležení Toulonu, kde propuklo povstání proti jakobínskému teroru a který je obsazen britskou armádou. Bonaparte byl hlavním autorem plánu úspěšného útoku na město, za což byl povýšen na brigádního generála. Jeho úspěch na něj obrátil pozornost Výboru veřejné bezpečnosti a Bonaparte se úzce spřátelil s Augustinem Robespierrem, mladším bratrem Maxmiliána Robespierra. V roce 1794 byl po svržení Robespierra krátce vězněn, ale po dvou týdnech byl propuštěn.

Na přelomu září a října vypuklo v Paříži roajalistické povstání, které Napoleon potlačil na žádost vlády. Tehdy se poprvé setkal s Joachimem Muratem. Rozkázal mu přivézt děla, s kterými bude moct potlačit povstání. Během noci rozestavil děla do ulic a kartáči povstání rozehnal. Odtud též jeho dřívější přezdívka – “kartáčník”. Poté byl direktoriem jmenován velitelem Pařížského okruhu armády. Protože i po neúspěchu tohoto povstání měla Británie a Rakousko zájem pokračovat ve válce, došlo k tažení do Itálie jehož velení bylo svěřeno Napoleonovi. Toto tažení proti sardinskému a rakouskému vojsku bylo od počátku úspěšné, nejprve došlo k porážce sardinské armády u Cevy a Mondovi, což vedlo koncem dubna r. 1796 k uzavření k míru s Piemontem. Tímto mírem Francie získala Savojsko a Nice. Napoleon pak dále postupoval proti Rakušanům, které nejprve porazil v bitvě u Lodi (10. května), 15. května dobyl Milán, poté zvítězil u Arcole a Rivoli. V únoru 1797 dobyl poslední rakouskou pevnost – Mantovu. Tato vítězství donutila rakouská vojska ustoupit z Lombardie. Napoleon vpadl do Rakouska a 17. října 1797 uzavřel mír v Campo Formio, kterým Rakousko uznalo ztrátu svého vlivu v Itálii (uznání Cisalpinské a ligurské republiky), dále bylo donuceno vyměnit Lombardii a Belgii za Benátsko, Istrii a Dalmácii.

Méně úspěšné bylo jeho počínání v Egyptě, kam se vypravil v květnu roku 1798. Dobyl Káhiru, rozvrátil moc Mamelúků, ale jeho loďstvo bylo poraženo v bitvě u Abukiru (1. srpen 1798) admirálem Nelsonem a Napoleon se po několika povstáních musel z Egypta stáhnout do Evropy.

První konzul

Napoleon se zúčastnil povstání proti direktoriu (podle francouzského republikánského kalendáře 18. brumaire) 9. listopadu 1799, poté se jako velitel pařížské posádky stal jedním ze 3 konzulů. Od února 1800 vykonával funkci prvního konzula (právo jmenovat členy státní rady, soudce, atd.). Napoleon tohoto práva využil k prosazení reforem, což vedlo k posílení jeho pozic.

V tomto období se Napoleon pokoušel především o mírové upevnění francouzských pozic, přesto 14. června 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga po níž Rakousko muselo souhlasit s mírovou smlouvou v Lunéville (9. února 1801). V tomtéž roce uzavřel Napoleon dohodu s papežem Piem VII., která vedla k obnovení katolictví jako státního náboženství, jehož přívrženci tvořili navzdory tvrdému pronásledování v prvních fázích francouzské revoluce většinu obyvatelstva.

Napoleon v tomto období úspěšně reformoval zastaralý systém školství a nefungující systém státní správy. Tyto reformy provázelo vydání „Code Civil“ (monarchisty nazývaného „Code Napoleon“), tj. občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k „občanu“ a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem byl 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce.

Poprvé císař

2. prosince 1804 se Napoleon Bonaparte, doživotní konzul republiky, stal francouzským císařem Napoleonem I.

Obřadu se účastnil i papež Pius VII. , kterého Napoleon pozval (nebo mu to spíše přikázal), aby přicestoval do Francie. Korunu si však císař vložil na hlavu sám.

Napoleonské války

Italské tažení (1796-1797)

O Itálii tvrdě soupeřila Francie s Rakouskem. Napoleon opakovaně kritizoval postup zdejšího velitele Schérera a v březnu 1796 ho nakonec vystřídal. Převzal v Nice kontrolu nad zdecimovanou armádou, která čítala pouhých 37 000 mužů. V této době mu bylo teprve 26 let. 12. dubna porazil Rakušany u Montenotte a 21. dubna dobyl vojenské sklady Piemontu u Mondovy. Poté překročil řeku Pád a částí armády odlákal Rakušany. Sám vyrazil směrem k Milánu, 10. května porazil Rakušany u Lodi a vkročil do staré metropole v Lombardii. Zbytky Rakušanů, jimž velel Beaulieu hnal kolem Gardského jezera a zmocnil se tak celé Lombardské nížiny. Zde ho čekala pevnost Mantova. V tuto chvíli dorazily rakouské posily v čele s Würmserem, spojily se se zbytky Beaulieovy armády a vyrazily po obou březích jezera. Napoleon se zde dostal do úzkých, neboť mu bylo odříznuto spojení se zbytkem armády a byl donucen obklíčit Mantovu. 5. srpna byl zastaven rakouský postup u Castiglione. Napoleon se tak mohl soustředit na Würmsera a zatlačit jej do pevnosti. V listopadu poslalo Rakousko další dvě armády, ale Napoleon udělal úhybný manévr a v třídenní bitvě 15.-17. listopadu je zatlačil zpět. Poslední ofenzíva byla potlačena 2. ledna u Rivoli. Nakonec obsadil i Mantovu a ocitl se tváří v tvář armádě arcivévody Karla v průsmyku Semmering. Odtud mohl pokračovat až do Vídně, ale v dubnu byl vyjednán mír a tažení bylo ukončeno.

Plány na invazi do Británie

Napoleon (jako ostatně většina Francouzů) považoval za svého úhlavního nepřítele Velkou Británii, která s nelibostí sledovala modernizaci a vzrůst konkurenceschopnosti francouzské ekonomiky, a tak se rozhodl, že ji musí porazit. Británie se však o plánované invazi dozvěděla a financovala vytvoření nové protifrancouzské koalice v čele s Rakouskem. To zaútočilo na Napoleona z východu a on musel odjet do války s Rakušany. Dříve než stačil dorazit k rakouským jednotkám, dostal zprávu, že spojené francouzsko-španělské loďstvo bylo rozdrceno v námořní bitvě u Trafalgaru admirálem Nelsonem.

Tažení proti Rakousku

Když zjistil, že Británii na moři neporazí, nenechal se odradit a pokračoval v plánu bleskového postupu do nitra Rakouska, což částečně zavinilo prohru s Brity. Se svou armádou obsadil opuštěnou Vídeň a spěchal za ustupující rusko-rakouskou armádou na Moravu. (Jelikož mělo Rakousko spojeneckou smlouvu s Ruskem, musel přispěchat car Alexandr I. na pomoc Habsburkům.) Na podzim roku 1805 došlo k střetu 90 000 vojáků z řad armády Rusů a Rakušanů a z řad Francouzské armády čítající asi „jen“ 75 000 mužů v bitvě u Slavkova, kde Napoleon především díky skvělé taktice a disciplíně své armády rozdrtil protivníky.

Tato bitva bývá nazývána Bitva tří císařů, neboť je to jediná bitva v historii, které byli přítomni tři císaři:

ruský car Alexandr I. Romanov
rakouský císař František I. Habsbursko-Lotrinský
císař Francouzů Napoleon I. Bonaparte

Po vítězné bitvě císař Napoleon nocoval na Staré poště a 3.12.1805 zde přijal rakouského vyslance knížete Liechtensteina, aby dohodli schůzku o uzavření příměří mezi císařem Františkem I. a Napoleonem. Rusové se po této bitvě rychle stáhli a Rakousko muselo podepsat mír. Tím získal Napoleon neomezený vliv v severní Itálii a v Německu. V roce 1806 porazil i Prusko a z jeho záboru Polska vytvořil Varšavské velkovévodství. Změnil také mapu Německa: 1806 zaniká Svatá říše římská a Napoleon zde vytváří Rýnský spolek.

Nakonec byl k míru s Francií přinucen i Alexandr I.

Kontinentální blokáda

Obraz Bonaparta od Paula Delarocheho (1845)

Byla vyhlášena 1806 v Berlíně. Byl to zákaz obchodovat s výrobky z Anglie nebo jejích kolonií. Platil pro všechny jím podrobené země (Německo, Rakousko, Rusko, Itálie, Prusko) a chtěl jí dosáhnout hospodářského kolapsu Británie. To se mu však nepodařilo, mimo jiné i proto, že Anglie v odvetu zakázala dovoz francouzského zboží.

Kontinentální blokáda měla nepředvídaný pozitivní dopad na rakouské manufaktury, neboť se vlastně jednalo o superochranářské hospodářské opatření. Takto chráněné manufaktury se mohly rozvíjet bez anglické konkurence.

Kontinentální blokáda byla ale často porušována, oficiálně se k ní nepřipojilo Portugalsko – což dalo Napoleonovi roku 1808 důvod k invazi. V Evropě začalo ve velkém kvést podloudnictví a šmelina, a to za tichého souhlasu většiny monarchů, jejichž (i přes nesporně pozitivní dopad blokády na rozvoj kontinentálního průmyslu) země absence anglického zboží zprvu negativně poznamenala.

Napoleon sám, v zájmu své země, povolil dovoz malého a nezbytně nutného množství anglického zboží do Francie, ale zároveň musel francouzský dovozce vyvézt zpátky do Anglie zboží minimálně stejné hodnoty. Následkem pašování se na blokádě mnoho vlivných lidí francouzského císařství nezákonně obohatilo.

Napoleon takovéto prohřešky většinou tvrdě trestal – například maršálu Massénovi (poté, co ten odmítl věnovat 1 milion franků na pařížskou invalidovnu) nechal zabavit všechen jeho peněžitý majetek (3 miliony franků).

Na kontinentální blokádě nejvíc tratilo Rusko, jehož slabé hospodářství nemohlo nahradit ztráty plynoucí z ukončení dovozu anglického zboží, tak, jako zbytek Evropy. Výsledkem byl stále zřejmější ekonomický pokles, který cara Alexandra donutil kontinentální blokádu časem ignorovat. To prohloubilo vzájemnou krizi vztahů s Francií a nakonec vyústilo ve francouzskou invazi.

Španělská válka

Napoleon zde zaznamenal velký neúspěch. Zemi sice dobyl, ale za cenu obrovských ztrát vojáků i peněz, neboť se zapletl do místní občanské války. Tohoto neúspěchu chtělo využít Rakousko, ale bylo poraženo (znovu to bylo Pyrrhovo vítězství) a muselo postoupit Francii další území. František I. musel dát Napoleonovi za ženu svou dceru Marii-Louisu Habsbursko-Lotrinskou (se kterou se mu narodil jeden syn – Napoleon II.).

Ruské tažení

Vztahy mezi Francií a Ruskem byly založeny na výsledcích Erfuhrtského kongresu (1808), během něhož byla dohodnuta aliance mezi těmito státy. Tuto alianci navíc posilovaly přátelské vztahy mezi carem Alexandrem I. a Napoleonem. V počátcích fungovalo toto spojenectví dobře, ale postupem času se vztahy začaly zhoršovat. Jednak se zájmy a cíle obou států stále více rozcházely, jednak zde byl silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně protinapoleonsky orientována. Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém, kterého se účastnilo spíše formálně. Zhoršení vztahů mezi oběma státy a místy již nepřátelské depeše mezi vládami a panovníky obou zemí pak způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal mobilizovat armádu a soustřeďovat jednotky u hranic. Za těchto okolností ovšem Napoleon zcela logicky dospěl k názoru, že se jej Rusko chystá napadnout a válečné tažení, které před ním zřejmě nezamýšlel (či si jím nebyl jist), začal skutečně připravovat, čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků a válečné řešení pak bylo již jen logickým vyústěním dané situace.

Napoleonova invaze do Ruska je dodnes uváděna jako jeden z nejkatastrofálnějších vojenských podniků v historii. V regulérních bitvách Napoleon zpravidla dosahoval vítězství, ale to nemohlo nic měnit na faktu, že se jeho logistický systém zhroutil a hlad, zima a nemoci kosily jeho vojáky po tisících. Značné ztráty též způsoboval odpor ruského obyvatelstva a jeho gerilová válka. Napoleon sice dosáhl Moskvy, ale ta byla z větší části spálena a zbavena zásob a přezimovat se v ní nedalo. Napoleon se tak musel začít urychleně vracet, ale nešlo to dost rychle a výsledek byl strašlivý. Do Ruska vtáhl Napoleon v roce 1812 s armádou, která i se spojenci (ovšem často víceméně nedobrovolnými) čítala 500 000 mužů. Když Rusko v prosinci téhož roku opouštěla, zbývalo z nich jen něco přes 50 000 mužů. Taková katastrofa učinila z francouzských vojsk jen trosku jejich bývalé slávy a reakce byla logická. Většina násilím sjednocené Evropy povstala a kontinentální systém se zhroutil. K již s ní válčícím státům, v jejichž čele stály Velká Británie a Rusko, se připojili dosavadní spojenci, zejména Rakousko a Prusko. Aby sebral nové vojsko, musel Napoleon stahovat francouzská vojska ze Španělska a dalších míst v Evropě, což vedlo k novým povstáním či oživení povstání skomírajících.

Zhroucení impéria

Napoleon se nevzdával, urychleně svolával jednotky odevšad, odkud to jen šlo a verboval nové vojáky. Ze svých zbylých spojenců (hlavně – Poláci a Sasko) ždímal též co se dalo a postavil nové vojsko. To však již bylo kvalitativně i kvantitativně jen stínem bývalé Velké armády a početní převaha nepřátel byla zdrcující. Napoleon velmi obratně manévroval a způsoboval nepřátelům řadu dílčích porážek, ale prostá přesila jej i přesto zatlačovala pouhým počtem a hrozbami obchvácením a obklíčením. Nakonec se jeho vojska střetla s nepřátelskou koalicí v tzv. Bitvě národů u Lipska (1813). S armádou početně výrazně slabší, trpící vyčerpáním a nedostatkem výcviku podstatné části vojáků už neměl moc šancí, nemluvě o tom, že i kdyby vyhrál, nejspíše by dosáhl pouze odkladu konce. V průběhu bitvy navíc změnily strany některé německé státy, jejichž armády nebyly zrovna nejspolehlivější. Napoleonova vojska byla rozdrcena a zatlačena na ústup (říjen 1813). Ani teď se nechtěl vzdát, na jaře 1814 svedl na francouzském území řadu menších mistrovsky vedených bitev, ale vojska jeho nepřátel táhnoucí na Paříž neměl šanci zastavit. Okupována byla 31. března 1814. Napoleon nejprve abdikoval ve prospěch svého nezletilého syna (6. dubna), ale takový postup byl odmítnut, musel tedy abdikovat znovu, zcela bez podmínek (11. duben) a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Vyhnanství na Elbě a stodenní císařství

V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Na francouzský trůn byl dosazen mladší bratr Ludvíka XVI. – Ludvík XVIII. Nebyl však oblíben, čehož Napoleon využil. Roku 1815 se tajně vylodil v zálivu Golfe Juan, jednotky vyslané k jeho zadržení se k němu spontánně přidávaly, takže se zcela bez boje opět trůnu zmocnil. Hlavní podíl na vítězném tažení měl tehdy admirál Ney, který se k Napoleonovi nakonec přidal.

Zajímavý byl postoj tehdejšího tisku. Zatímco při Napoleonově vylodění na Azurovém pobřeží noviny psaly, že korsická obluda míří na Paříž, po vstupu jeho sebrané armády do hlavního města hlásaly palcové titulky: Milovaný císař opět v Paříži.

Na trůnu však pobyl pouze 100 dní, než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) 22. června 1815 abdikovat..

Konec života na ostrově sv. Heleny

Napoleon Bonaparte se vzdal Velké Británii v naději na politický exil, ale britská vláda rozhodla o jeho deportaci na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek svého života jako zajatec Britů. Na tomto ostrově 5. května 1821 zemřel.Na tomto ostrově také sehrál svou 3. a poslední šachovou partii.

Mylná legenda o Napoleonově výšce

Navzdory tradičnímu zobrazení Napoleona Bonaparte není pravdou, že byl nějak zvláště malý. Po jeho smrti v roce 1821 byla zaznamenána jeho výška – 5 stop a dva palce. Šlo však o v té době používané palce francouzské, v přepočtu na palce britské jeho výška činila 5 stop a 6,5 palce. Napoleon tedy byl vysoký 168 centimetrů, byl tedy vyšší než průměrný Francouz 19. století. Ke špatným převodům se ještě přidal nesprávný výklad Napoleonovy francouzské přezdívky „Le petit caporal“. Nefrankofonní země překládají petit jednoduše jako malý, ačkoliv přezdívka vznikla na základě Napoleonova úzkého přátelství se svými vojáky. A nakonec, Napoleon býval vždy obklopen svou elitní gardou, jejíž členové vždy měli minimálně šest stop.

Tento text pochází z wikipedie a je zveřejněn na základě GNU-FDL licenčních podmínek